Labyrint světa a ráj srdce
Člověk v určitém věku začíná filosofovat a hledat smysl svého pachtění po tomto světě. I já jsem stál před otazníkem: "To už je všechno? Vše podstatné už mám za sebou, teď jen nějak důstojně dožít?" Celý život jsem bloudil "labyrintem světa", trempoval jsem, vyzkoušel jsem si létání, skákání z letadla, let balonem, dobrodružné cestování nadivoko, plavby po řekách i po mořích, potápění, fotografování, horolezectví...
A při hledání "ráje srdce" jsme v roce 2005 došel až do zchátralé chalupy s velkým zanedbaným pozemkem, zavezeným sutí a odpadky. A náhle můj život dostal jinou dimenzi. Nejprve jsem trochu poopravil chalupu a pak nastala životní etapa, která mě zcela pohltila. Zahrada můj "ráj srdce".
Denně několik hodin práce, v zimě, v létě. Těšil jsem se - i na tu dřinu. Za ty roky jsem zahradu trochu přetvořil k obrazu svému... A co mi dnes přináší kromě té dřiny? Relaxaci, zdravý pohyb, zdroj životní energie, těšení na každý nový kvítek, nové vůně, zpěvy ptáků, místo k meditaci i setkávání kamarádů, estetické vjemy, spousty nápadů, smysluplnou náplň volného času, pokoru před důmyslností Božího díla a pocit soukromého ráje v dnešním chaotickém světě.
Spisovatel Paulo Coel napsal: "...člověk může během své existence zaujmout jeden ze dvou postojů: stavět, nebo pěstovat. Staviteli trvá roky než splní své úkoly, ale jednoho dne své dílo dokončí. Tehdy se zastaví, omezen vlastní zdí. Jeho život ztratí smysl. Jsou tu však pěstitelé. Ti musejí snášet bouře, lijáky, krupobití, sluneční úpaly a zimní mráz... a zřídkakdy si odpočinou. Avšak na rozdíl od budov, zahrada nikdy nepřestává růst. A současně s tím, jak vyžaduje zahradníkovu pozornost, mění jeho život v jedno velké dobrodružství..."